Název

55 zim Miloše R.

Popis

Seděl jsem v pravé poledne se šerifem na zápraží před jeho kanceláří. Přemýšleli jsme, jak se zbavit Maxe Robberyho a jeho bandy neboť již několik měsíců přepadali dostavníky, drancovali vesnice a všelijak ztrpčovali, již tak bídný život našeho lidu. Znenadání jsme zaslechli rychle se blížící rachot a nad střechami domů zvedající se prach z cesty. Za okamžik se z uličky vyřítil poštovní vůz a prudce zastavil před poštou. Naše pravačky se podvědomě snesly k opaskům. Nebylo ale čeho se obávat. Z vozu vyskočilo pár znavených cestujících a poslíček, který si přes ramena přehodil poštovní pytel a šel ho odevzdat na stanici. Nezdržel se dlouho. Za několik minut se ve dveřích objevil v jedné ruce s prázdným pytlem a v druhé s velkou bílou zapečetěnou obálkou. Rozhlédl se před sebe a naše oči se na okamžik střetly. Tělem mi proběhlo krátké nervózní zachvění. Poslíček se váhavým a pomalým krokem vydal přímo proti mně. Naše oči na sebe stále hleděly. Zastavil se asi tak pět stop přede mnou. Natáhl ruku a podal mi bílý list. „Toto psaní je pro vás, pane“. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Obával jsem se nejhoršího. Na rudé pečeti byla dvě velká písmena. M a R. Druhým okem jsem pokradmu zahlédl šerifa, jak si otírá zpocené čelo a sahá pod židli pro láhev whisky. Jakmile jsem uchopil psaní od poslíčka, rychle se otočil a co mu síly stačily, utíkal k poštovnímu vozu, který se již pomalu rozjížděl. Dveře byly ještě otevřené a poslíček byl v mžiku uvnitř. Za krátkou chvíli byl vůz již kdesi v dáli, jen žlutý prach od jeho kol pomalu usedal na zem.
„Pozdrav od Maxe Robberyho“, pronesl se zachvěním hlasu šerif. „Říká se, že kdo od něj dostane obálku s červenou pečetí, je s ním amen“. Stále jsem stál nehnutě na zápraží a v ruce držel list. „Jacku“, tak se jmenoval šerif, „tentokrát se Max Robbery mýlí. Nadešel čas, který ukončí psaní jeho dopisů“. A chvatně jsem přelomil pečeť. Někde v dálce v tu samou chvíli zazněl výstřel. V několika následujících minutách jsem nahlas přečetl dopis. V listě stálo:
Drahý příteli. Mnoho Sluncí přešlo po obloze od východu k západu, mnoho vod proteklo korytem Klikaté řeky, mnoho zvěře v našich lesích odešlo do věčných lovišť. A protože po každém odtání sněhů udělám zářez do totemu, spočítala naše rada starších, že mi je již 55 zim. Nebylo to jednoduché. Počítání se konalo za zvláštního obřadu a trvalo tři dny a tři noci, než muži určili přesný výsledek. Hluboce jsem se radě starších poklonil před jejich počtářským uměním. Vzbudilo ve mně takový obdiv, že jsem po krátkém přemítání vyhlásil konání slavnostního potlachu. Zúčastní se ho celý náš kmen a také několik přátel z mých cest za hranice Velkého Města. K těm přátelům patříš i ty, s kterým jsem svedl řadu gentlemanských soubojů na šlapohybu a samozřejmě tvůj nedaleký soused Nespoutaný Jardo, na jehož ranči jsem strávil nejednu noc. Dodnes při dlouhých zimních večerech, kdy sedí náš kmen kolem ohně, vyprávím neuvěřitelné historky z časů strávených ve vašem městečku. Přijměte proto toto pozvání jako příležitost potkat se se starými přáteli a zavzpomínat na dávné časy, kdy jsme byli ještě mladí bojovníci. Potlach se koná ve Velkém Městě, v posvátném vigvamu, který je postaven z hlíny spálené v ohni. Domluvil jsem. M R.
Na chvíli jsem se odmlčel. Šerifovy oči na mě tázavě hleděly. O pisateli tohoto dopisu, mém dávném příteli, totiž Jack neměl vůbec ponětí. Naše hrdla jako by znenadání vyprahla. Beze slov jsme si navzájem podali láhev Trigger whisky. A tím také nastal čas prozradit šerifovi, kdo je onen M R. Šerif se zaujetím naslouchal mému vyprávění.
„S jistotou to už dnes neřeknu, ale je to jistě víc jak dvacet pět zim. To jsme byli ještě mladí chlapci, ale postupně se měnící v muže. Zavítal jsem tehdy poprvé v životě do Velkého Města navštívit mého bratrance, který tam žil od narození. Jako venkovský chlapec jsem byl zvědav, jak takové město vypadá a jak se v něm žije. Od prvního okamžiku jsem byl uchvácen. Bratranec poznal, jak mocně na mě všechno toto působí a abych se trochu odreagoval, vzal mě sebou na rozlehlou rovnou louku s jakýmisi bílými tyčemi. Se svými kamarády se oblékl do stejnobarevných šatů s nápisem Vibromax. Pak se hoši rozběhli a začali kopat do kulaté kožené koule. Všelijak na sebe pokřikovali, někdy zvedali ruce nad hlavy, jindy se zase na sebe zlobili a častovali se sprostými nadávkami. A tam jsem mého přítele spatřil poprvé. S úsměvem na tváři vesele pobíhal s hochy po zelené louce, havraní vlasy za ním vlály, byla z něj cítit síla mladého života. Už jako malý chlapec byl velice chytrý a důvtipný a tak se záhy už v rané dospělosti stal obávaným stopařem. Od svého kmene dostal prazvláštní indiánské jméno - Miloš Rosenbaum. M R.“
Šerifa mé vyprávění zaujalo. „Musíš do Velkého Města ihned vyrazit. Rád bych se dověděl, co dnes tento chlapík dělá a jak se mu daří. Jestli je stále dobrý stopař, mohl by nám pomoci dopadnout Maxe Roberryho“, pravil šerif. Osedlal jsem tedy koně a nejdříve se zastavil na ranči Nespoutaného Jardo. Bral jsem za samozřejmé, že na této cestě bude mým druhem. To jsem se však mýlil. Našel jsem ho, jak nervózně chodí po svém dvorku sem a tam. „Tentokrát tě můj milý příteli nemohu doprovodit. V poslední době jsem nějaký neklidný. Cítím takové napětí. Jakoby se mělo něco stát. Nemohu tedy opustit svůj ranč. Buď na cestě opatrný a vyřiď drahému Milošovi mé pozdravy“. Po těchto slovech jsem ranč opustil a sám na svém koni a s nabitými kolty jsem se vydal do Velkého Města.
Po třech dnech jsem stanul před branami posvátného vigvamu. U jeho vstupu se tyčil mohutný totem. Samotný vstup střežil stařičký, snad stoletý šedovlasý indián. Zřetelně jsem vyslovil heslo, které bylo zašifrováno v dopise, a starý muž mi pokynul, abych vstoupil. K mé radosti jsem Miloše našel v plné síle, znamenité náladě a oblečeného ve sváteční šat. Jakmile se dostavili všichni hosté, stoupl si na vyvýšené pódium a všechny srdečně uvítal. S ním tam stál také neznámý cizinec, který po celý večer ukazoval pohyblivé obrázky. V ruce měl mluvící hůlku a jeho hlas vycházel z černých dřevěných krabic. Stejně tak jako hudba. K mému úžasu jsem však hudebníky nikde nespatřil.
Slavnostní potlach se nadmíru vydařil. Celý večer panovalo nevázané veselí, pilo se mnoho rezavé hořké vody, stoly se prohýbaly nevídanými pochutinami, ženy a muži předváděli divoké tance, neustále se ozýval smích. Miloš byl podarován mnoha vzácnými dary. Na oplátku tedy vyprávěl napínavé příběhy ze svého života a všichni hosté nadšeně tleskali. A v dobré náladě také tento potlach po dlouhých hodinách skončil. Když jsem se pomalu vyloudal z vigvamu, našel jsem starého strážce stále bdícího.
Cesta zpátky mi uběhla rychle. Spěchal jsem. Vracel jsem se za šerifem s příslibem od Miloše, že nám pomůže vystopovat a nakonec dopadnout toho zlosyna Maxe Roberryho. Začínal jsem tušit, že dojde k nelítostnému souboji MR proti MR.

Kategorie a štítky

Nastavení